Hlavní je to nikdy nevzdat
Věřte mi, že ne každý den se daří, a že i profík neustále řeší problémy všedních dní. To hlavní ale je vydržet, neustále se snažit a nikdy to nevzdat. Když se totiž potom ohlédnete zpět, tak zjistíte, že jste to nakonec zvládli, zase jste se posunuli a zbourali další hranice. A přesně tento pocit je k nezaplacení. Možná, že tento článek trošku nafukuji, ale věřte, že těchto rutinních problémů mám hodně a jsou na denní bázi. A to může člověka hodně demotivovat.
Před pár dny jsem se dostala k hodně zajímavému projektu. Focení DJ UWY @djuwa.vanik, který byl v Česku v devadesátkách skutečný pojem. Nyní vystupuje po celém světě a začal navíc na vystoupeních předvádět své jedinečné umění mixovat všemi částmi těla. To, co ale jednomu dni focení předcházelo byl skutečně běh na dlouhou trať.
Nápad na focení vznikl už v prosinci, v jedné zapadlé kavárně v Praze, kde mi můj dobrý kamarád řekl, že k propagaci jména a značky je ideální spolupráce s legendou. A tak došlo na UWU. Toho jsme znala přes jeho syna Ludwiga, kterého jsem měla také fotit, ale nakonec to z časových důvodů nevyšlo. UWA byl jasná volba v tom ohledu, že jeho jméno bylo spjato s devadesátkami a já si chtěla zase vyzkoušet „syrový“ a drsnější styl pojetí fotografií. Navíc s focením okamžitě souhlasil a od začátku naší komunikace byl mému plánu velmi nakloněn. Pak ale nastaly problémy. Nejprve nebylo možné najít společný termín, a potom zase prostory na focení. A tyhle problémy se ve finále táhly tři měsíce. Domluvit se na termínu byl vážně oříšek. Jak UWA, tak i já máme poměrně nabitý program. A do toho jsme ještě řešili omezení spojená s dnešní situací. Takže nejbližší možný termín byl až v březnu. Když jsme konečně vyřešili datum, nastaly další trable, a to místo. Původně zvolená lokace – Club. Ten by byl úplně ideální, ale bohužel se momentálně v prostorech klubu nesmí fotit. Nakonec jsme se to rozhodli fotografie pojmout jako sérii vizuálů, vyfocených různými styly a na různých místech. První část focení proběhla v konzervativním stylu.
Takže kavárna, noviny, čerstvá káva a zkušený, uhlazený a vyklidněný muž. Ale v kavárně jsme dostali lepší nápad, že cestou do servisu nafotíme na Zličíně fotky při západu slunce s novinami a autem. Druhá část se fotila v autodílně, kousek od Prahy. V tomto případě jsme se mohli trošku víc vyřádit a ukázat, co v nás obou skutečně je. Takže syrové a drsné barvy, materiály i výraz ve tváři. Ta autodílna byla vhodná i díky velkému prostoru a celkové konstrukci budovy. Během focení jsem se totiž rozhodla využít zkušenosti z kurzu a použila jsem dýmostroj. Ten ale rozhodně není vhodný pro malé a uzavřené místnosti. Zároveň s dýmostrojem měly býtvyužity i 4 záblesky s barevnými filtry. A přesně ty jsou vhodné pro kovové kulisy. V den focení se ale vyskytly další potíže, a to s osvětlením. Ráno jsem konzultovala nasvícení s mým lektorem z kurzu a nedopadlo to dle mého očekávání. Nakonec jsem musela narychlo změnit osvětlení a vynechat blesk. Zároveň jsem musela narychlo sehnat LED RGB tyče. Ano, další komplikace těsně před začátkem. Naštěstí mě v tomto okamžiku zachránila má kamarádka – také fotografka – a tyče mi půjčila. A výsledek? Koukněte se sami. Za mě to dopadlo přesně tak, jak mělo. Má to výraz, má to atmosféru, má to grády. Fotografie zkrátka žijí svým vlastním životem. A to je přesně to, čeho chce každý fotograf dosáhnout. Věřte mi.
Vaše Nikol
